Two
2007-2008

TWO

 

Já. Mé druhé Já. Skutečnost nebo fikce? Každý máme své druhé já. Jsme stejní nebo jiní? Existence. To, co se jeví často jako stejné, bývá mnohdy rozdílné. Co je to realita? Naše vidina nebo to, co chceme spatřit? Fikce bývá často zaměňovaná za skutečnost a naopak. Ale co je to fikce?

 

Jsme sami? Solitéry? Nebo může existovat někdo tak podobný, tak stejný, a to nejenom emocionálně (psychologicky), ale také fyziologicky, jako my? Někdo, kdo je naší spřízněnou duší, který nám „rozumí“? Ten, který nám nastavuje naše vlastní zrcadlo. Ale je ten odraz vždycky náš? Neodhaluje jen nevědomky vnitřně potlačované obavy v nás (i z nás)? Není spíše narušovatelem naší osobnosti a našich utkvělých představ? Tichým našeptávačem latentních démonických výjevů v podobě strašidelných obrazců, naší schované odvracené temné stránky?

 

Persona a personalita.

Inkarnace.

 

Alter ego odkrývá a dělí naším vlastním úsilím skrytou a potlačenou identitu celku bytosti. Nastavuje hranice blízkosti a distance, rozporu a porozumění. Temná a jasná stránka žijí v symbióze – jedna vedle druhé bok po boku, jindy jedna snažící se vytěsnit druhou.

 

Strach ze sblížení a z poznání sebe sama (i druhých) často pramení ze zrcadlení v jiné lidské bytosti, ale také z toho, jak se naše osobnost, k našemu neracionálnímu chápání, dělí. Toto rozdvojení schizofrenního původu je zosobňováno a personifikováno štěpením mnoha .

 

Otázky, jež v souboru kladu, hledám u druhého já, u principu zdvojení, u „dvojčat“, kdy jsem chtěla mezi biologické dvojice zařadila počítačově smyšlené a stvořené klony. Rébus žádající si rozuzlení – ale je pouze na nás a naší imaginaci rozhodnout o pravosti vidin a analyzovat jejich podobnost. Jak snadno můžeme v dnešní době nahradit identitu člověka – jde o polemiku personality v celé její mnohoznačnosti.

 

V přírodě nikdy nenajdeme dva stejné obrazce, dva stejné stromky, dvě stejná stébla trávy. Právě do tohoto labyrintu houští a větviček, shluku chaosu přírodnin, dovnitř toho všeho jsem zakomponovala ony dvě malé (existence). Divokost a nespoutanost temných pralesů, strach ze zanechání v temném lese, v nemilosrdné přírodě, dodává pocit úzkosti a obav. Zapovězený svět jako emblém naší třinácté komnaty.

 

Je místo, kde se sami bojíme, kde se sami od sebe nechceme ocitnout. Co kdybychom ale nebyli sami? Naši bojácnost by přemohl ten druhý – ten, který nemá strach, který se nebojí.  

 

Dětská bezbrannost a zranitelnost holčiček, jejich křehkost a jemnost, nebývá spojována s vlastnostmi, které přisuzujeme mužské populaci (právě proto na fotografiích žádní nefigurují). Femininní je v rozporu s maskulinním. O to více nás možná překvapí, že nevinné tváře nesou výrazy nebojácnosti a vyspělosti, jim nepřináležíce. Překrývají andělské rysy vnějšku temné masky vnitřku? Děti dokážou být kruté. Iluze odkrývá charakter. Neustálými kontrasty a rozpory, hádanky světla a tmy, černé a bílé, nenacházíme přímou odpověď, ta se zdá být ukryta někde uprostřed.

 

 

 

............................................................................................

 

 

edice 15 (90cm x 90cm)

edice 20 (50cm x 50cm)

Text
   
1 (14)